0

A pak že je fotbal jenom pro slečinky…

Sport je lidská činnost, při níž občas dochází k poškození zdraví. Právo s takovou možností logicky počítá a ne vždy sportovec, který svého souputníka zraní, bude za takto způsobenou škodu odpovídat. Meze právní odpovědnosti ve sportu letos trochu objasnil Nejvyšší soud.

Že fotbal nejsou taneční a že tedy není tak úplně pravdivé okřídlené klišé o fotbalu jakožto zženštilém sportu, který hraje jen ten, kdo se bojí vkročit do útrob zimního stadionu či pod ragbyové „háčko“ – tak i tak by se dalo s mírnou nadsázkou interpretovat rozhodnutí Nejvyššího soudu z května letošního roku (sp. zn. 25 Cdo 493/2015) týkající se posuzování odpovědnosti za škodu způsobenou při fotbalovém (sportovním) utkání.

V daném případě se poškozený fotbalista domáhal náhrady škody na zdraví, která mu vznikla při soutěžním fotbalovém utkání. Nešlo o nic banálního, poškozenému byla protihráčem při tzv. skluzu způsobena zlomenina pravé holenní i lýtkové kosti s pracovní neschopností v délce tři a půl měsíce. Předmětný zákrok byl posouzen rozhodčím jako zákrok nedovolaný, a byl navíc „ohodnocen“ i žlutou kartou.

Poškozený se domníval, že faul protihráče je možné kvalifikovat jako porušení ustanovení § 415 tehdy platného občanského zákoníku (v novém občanském zákoníku je nicméně úprava obdobná), dle kterého je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a na životním prostředí (prevenční povinnosti). Jelikož popsaným jednáním protihráče vznikla poškozenému prokazatelně škoda a o příčinné souvislosti mezi porušením prevenční povinnosti a vznikem škody (což jsou další z předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu) také nebylo dle přesvědčení poškozeného žádných pochyb, obrátil se poškozený se svým nárokem na soud. Ale jak už to v našich luzích a hájích často bývá, tak soud prvního stupně a soud odvolací měly na věc zcela odlišný pohled (soud prvního stupně právo na náhradu škody poškozenému přiznal, zatímco soud odvolací nikoliv), a věc se proto dostala až k soudu Nejvyššímu.

Nejvyšší soud se pak zabýval zajímavou otázkou, zdali každé porušení pravidel fotbalu (hokeje, basketbalu, házené apod.) je bez dalšího porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 415 občanského zákoníku. V první řadě zdůraznil, že zákrok „skluzem“, jakožto způsob pohybu hráče po hřišti používaný k odebrání míče soupeři, je pravidly fotbalu povolen, a samotné použití této techniky není proto možné a priori považovat za protiprávní úkon. Pokud byl navíc rozhodčím inkriminovaný zákrok potrestán žlutou kartou, tedy jako méně závažné nesportovní chování, když faulující hráč při souboji o míč nezasáhl míč, ale pravou nohu poškozeného, a rozhodčí tedy neposoudil pohyb a jednání žalovaného při tomto střetu účastníků jako použití nepřiměřené brutality se záměrem poškozeného zranit – v opačném případě by totiž musel faulujícího hráče vyloučit (úmysl způsobit zranění navíc neshledala ani Policie ČR, která celou věc z popudu poškozeného prošetřovala), nemohlo se jednat o surovou hru či exces.

Při hodnocení, zda jednání fotbalisty, v jehož důsledku došlo k újmě na zdraví, je chováním v rozporu s ustanovením § 415 občanského zákoníku, je pak dle Nejvyššího soudu třeba zohlednit samotný charakter fotbalu, který je svou povahou velmi dynamický sport a při němž dochází ke vzájemnému kontaktu hráčů a následkem toho i ke zvýšenému riziku jejich zranění. Každý, kdo se takového sportu účastní, si musí být tohoto rizika vědom a určitou, v daném druhu sportu obvyklou, míru rizika tedy vědomě akceptuje. Pokud dojde ke zranění hráče, je namístě posoudit nejen, zda spoluhráčem provedený herní zákrok byl v souladu s předepsanými pravidly hry, ale též za jakých okolností k němu došlo a zda jeho negativní následek byl pro daný okamžik nevyhnutelný v důsledku nastalé herní situace.

Resumé Nejvyššího soudu tak zní, že nikoli každé porušení pravidel hry je bez dalšího porušením prevenční povinnosti, když takové porušení pravidel musí mít určitou vyšší intenzitu, tedy musí podstatným způsobem vybočovat z běžného způsobu hry. V opačném případě by totiž, jak bylo trefně poznamenáno, fotbal přestal být atraktivní hrou, neboť hráči by v obavě ze soudních sporů přestali soupeřit, a tím by tento sport ztratil zcela smysl.

Můžeme tak konstatovat, že závěry Nejvyššího soudu dávají tušit, že soudci z Burešovy ulice dávají o nedělních odpoledních přednost sledování Premier League před španělskou La Ligou. Dobojováno nicméně ještě zcela není, protože ve věci byla podána ústavní stížnost, a o konečném výsledku sporu se tak bude rozhodovat „v prodloužení“. Nezbývá než si přát, aby věc neskončila nějakým vlastním gólem.

Mgr. Marek Kučera

Plavec & Partners, advokátní kancelář s.r.o.

 

Napsat komentář

Vaše e.mailová schránka nebude zveřejněna. Označené kolonky je povinné vyplnit.