0

K odpovědnosti zaměstnance při krádeži tržby

Jednou z hlavních funkcí pracovního práva je zvýšená ochrana zaměstnanců, jakožto slabší strany pracovně právního vztahu. Nejvyšší soud dal v nedávné době zaměstnavatelům další jasný signál k tomu, že pokud chtějí zaměstnance činit odpovědným za způsobenou škodu, jsou povinni zaměstnancům dát dostatečně podrobné pokyny, jak mají v konkrétních situacích postupovat.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1924/2013.

Na jaře letošního roku řešil Nejvyšší soud zajímavý pracovněprávní spor mezi zaměstnavatelem a zaměstnance týkající se porušení obecné prevenční povinnosti při odcizení hotovosti ze služebního vozidla.

Skutkový stav sporu byl následující. Zaměstnanec u zaměstnavatele pracoval jako skladník a distributor zboží. V rámci své pracovní činnosti zaměstnanec rozvážel zboží a přebíral za ně platby. Vyinkasované peníze pak, než je předal zaměstnavateli, zaměstnanec schovával do tašky ke svým osobním věcem (oblečení) a tuto tašku zasunoval mezi sedadla automobilu. Jednoho dne ale během předávání zboží byl jeho automobil (který byl uzamčen) vykraden a peníze byly zaměstnanci odcizeny. Zaměstnavatel byl toho názoru, že zaměstnanec peníze dostatečně neochránil, a proto odpovídá za škodu způsobenou z nedbalosti do výše čtyřapůlnásobku svého výdělku. Podal tedy na zaměstnance žalobu. Stejného názoru jako zaměstnavatel byl i soud prvního stupně a soud odvolací, když soudy dovodily, že zaměstnanec nedostatečně pečoval o svěřenou hotovost, protože ve služebním vozidle ponechal i bankovky větší hodnoty, které mohl mít bez větších obtíží přímo u sebe a zaměstnanec mohl předvídat riziko krádeže hotovosti ze služebního vozidla.

Zaměstnanec se nicméně obrátil na Nejvyšší soud, který názor soudů nižších instancí nesdílel. Nejvyšší soud nejprve zopakoval, že zaměstnanec je obecně povinen zachovávat při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který objektivně vzato je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na zdraví a majetku; zaměstnanci však není uložena povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody a tím vznik škody zcela vyloučit. Dále uvedl, že bylo především věcí zaměstnavatele, aby zaměstnanci závazně řekl, jak má peníze chránit – jestli je nosit s sebou nebo nechávat v autě. Pokud tak zaměstnavatel neučinil, bylo na zaměstnanci, aby zvolil vhodný způsob ochrany peněz.

Závisí-li způsob plnění obecné prevenční povinnosti zcela na úvaze zaměstnance, lze mu dle Nejvyššího soudu vytýkat porušení této povinnosti, jestliže je jeho počínání ve zjevném rozporu s obecnou zkušeností; samotná skutečnost, že zaměstnanec měl možnost volby jiného (možná vhodnějšího) postupu a že přes zaměstnancem zvolené opatření, které nebylo ve zjevném rozporu s obecnou zkušeností, ke vzniku škody na majetku přesto došlo, závěru o porušení obecné prevenční povinnosti nepostačuje. Tedy, dle Nejvyššího soudu bylo možno v daném případě zaměstnanci vytýkat, že jím zvolené opatření nebylo zvoleno vhodně, protože nezabránilo odcizení inkasovaných finančních prostředků. Obdobně by ale bylo možné argumentovat v případě ztráty peněženky s tržbou, kterou zaměstnanec nosil u sebe, tím způsobem, že ji mohl zanechat ve vhodném úkrytu ve vozidle, a ke ztrátě by nedošlo. Zaměstnancem zvolené opatření tak nebylo zjevně nepřiměřené, a proto zaměstnanec neporušil obecné prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 zákoníku práce, a za škodu zaměstnavateli tak neodpovídá.

Mgr. Marek Kučera

Napsat komentář

Vaše e.mailová schránka nebude zveřejněna. Označené kolonky je povinné vyplnit.