0

K povinnosti prohlásit včas úpadek a důsledky s tím spojené

Předmětem následujícího příspěvku je jedna z velmi významných povinností statutárního orgánu, jejíž splnění, jak bude níže rozvedeno, je důležité i pro samotné členy tohoto orgánu. Tématem příspěvku je totiž povinnost statutárního orgánu společnosti podat v případě hrozícího úpadku insolvenční návrh a důsledky spojené s porušením této povinnosti.

Povinnost podat insolvenční návrh

Tato povinnost není na rozdíl od většiny povinností statutárního orgánu zakotvena v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, nýbrž v zákoně č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Insolvenční zákon totiž ve svém § 98 odst. 1 větě první stanovuje, že „Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku.“, kdy uvedenou povinnost dle odst. 2 citovaného ustanovení plní za právnickou osobu její statutární orgán.

Otázkou tedy je, kdy se statutární orgán dozvěděl (měl dozvědět) o úpadku společnosti. Odborná literatura na tuto otázku odpovídá, že statutární orgán má povinnost znát hospodářskou situaci společnosti a dále být informován o dluzích a jejich splatnosti, přičemž tato povinnost vyplývá z povinnosti péče řádného hospodáře, jejíž bližší charakteristika je předmětem jiného příspěvku tohoto newsletteru. Odborná literatura tudíž je názoru, že je velice nepravděpodobné, že by statutární orgán nevěděl a vědět nemohl, že je společnost v hrozícím úpadku a to i s ohledem na povinnosti vést předepsanou evidenci a účetnictví společnosti v případě ovládaných společností vypracovat písemnou zprávu o vztazích. Statutární orgán, jež řádně plní povinnost péče řádného hospodáře, resp. i ostatní shora uvedené povinnosti, tedy velmi snadno musí z hospodářské situace společnosti usoudit, zda společnost je své závazky schopna plnit či je v úpadku, a popřípadě podat insolvenční návrh. Pokud jde o nutnost splnění této povinnosti bez zbytečného odkladu, tak lze význam pojmu „bez zbytečného odkladu“ vyvodit např. z rozhodnutí NS pod sp. zn. 32 Cdo 2484/2012 ze dne 10. 12. 2013, jež uvádí „že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu. Jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku.“ Nutno dodat, že povinnost bude splněna pouze podáním bezvadného insolvenčního návrhu u věcně příslušného soudu (krajský soud).

V následující části příspěvku si nyní uvedeme možné důsledky spojené s porušením této povinnosti.

Povinnost k náhradě škody

Prvním důsledkem porušení povinnosti podat insolvenční návrh je dle § 99 odst. 1 insolvenčního zákona povinnost k náhradě škody věřiteli, jehož uspokojení v insolvenčním řízení bylo i v nepatrném rozsahu zkráceno. Pokud tedy statutární orgán nepodá insolvenční návrh a řízení je zahájeno na návrh věřitele, nebo pokud podá insolvenční návrh opožděně, tak věřitel může podat žalobu na náhradu škody, jež dle § 99 odst. 2 insolvenčního zákona spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel. Citované ustanovení § 99 insolvenčního zákona však statutárnímu orgánu poskytuje rovněž ve svém odst. 3 možnost se odpovědnosti za škodu podle odst. 2 zprostit, prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnil vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na jeho vůli a které nemohl odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat.

Skutečnost, zda mohl statutární orgán podat insolvenční návrh dříve, resp. zda porušení povinnosti podat insolvenční návrh mělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, bude nesporně posuzováno z účetnictví společnosti, jež bude mít soud k dispozici.

Povinnost vydat prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce

Další možné důsledky nepodání insolvenčního návrhu statutárním orgánem jsou obsaženy v zákoně o obchodních korporacích, kdy prvním z nich je povinnost členů statutárního orgánu vydat prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce, popřípadě i jiný prospěch, která je zakotvena v § 62 zákona o obchodních korporacích. Pro povinnost vydat prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce je nutné, aby byly splněny tyto podmínky:

  • skutečnost, že bylo zahájeno insolvenční řízení a že žádný člen statutárního orgánu nepodal návrh na jeho zahájení;
  • členové orgánu věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku – bude nutné posoudit v každém jednotlivém případě, nicméně lze opětovně odkázat na povinnost péče řádného hospodáře a povinnost znát hospodářskou situaci společnosti;
  • členové orgánu neučinili v rozporu s péčí řádného hospodáře za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokládatelné – opětovně bude nutné posoudit v každém jednotlivém případě, kdy odborná literatura příkladem uvádí: (i) řádné ukládání účetních závěrek a zpráv o vztazích do sbírky listin, (ii) kontaktovat a informovat věřitele a snažit s těmito věřiteli dohodnout tak, aby odvrátil hrozící úpadek (např. prodloužení doby splatnosti pohledávek, sjednání splátkového kalendáře, vzájemné započtení pohledávek, prominutí části dluhu), či (iii) investice do nového vybavení a výrobního programu;
  • insolvenční správce členy orgánu k vydání prospěchu vyzval – ke vzniku povinnosti vydat prospěch nepostačuje jakákoliv výzva insolvenčního správce, ale předvídané účinky má taková výzva jen tehdy, jsou-li splněny zbylé shora uvedené podmínky. Vzhledem k tomu, že insolvenční správce má (měl by mít) k dispozici účetnictví a další doklady týkající se hospodaření společnosti, měl by být schopen posoudit splnění uvedených podmínek. Neuznají-li členové orgánu, že jim povinnost vrátit prospěch vznikla, může se správce domáhat jejího splnění soudní cestou.

Je zapotřebí uvést, že tato povinnost se nevztahuje pouze na současné členy statutárního orgánu, ale rovněž dle § 62 odst. 3 zákona o obchodních korporacích na osoby, které již v době rozhodnutí o úpadku členy orgánu obchodní korporace nebyly, a řeší tak situaci v praxi dosti obvyklou, že osoby, které přivedly obchodní korporaci k úpadku, následně její orgány opustily ve snaze vyhnout se důsledkům svého jednání, či byly společníky po zjištění stavu majetku společnosti z funkce odvolány.

Povinnost ručení členů orgánů při úpadku společnosti

Dalším důsledkem porušení povinnosti podat insolvenční návrh je upraven v § 68 zákona o obchodních korporacích a je představován možností ručení členů statutárního orgánu obchodní korporace za dluhy této obchodní korporace. Podle § 68 odst. 1 zákona o obchodních korporacích totiž může soud na návrh insolvenčního správce nebo věřitele obchodní korporace rozhodnout, že člen nebo bývalý člen jejího statutárního orgánu ručí za splnění jejích povinností. K uvedenému založení ručení člena statutárního orgánu musí být současně splněny dvě podmínky:

  • bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku – tato skutečnost je snadno ověřitelná ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku, a
  • člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné – jak bylo již výše uvedeno, tak statutární orgány mají povinnost znát hospodářskou situaci společnosti, tudíž při jejím řádném plnění by měl být schopen odhalit hrozící úpadek. Vždy bude však otázkou, co si představit pod spojením „vše potřebné a rozumně předpokladatelné“ k odvrácení hrozícího úpadku, neboť v každém případě je nutné najít individuální řešení a nelze zobecnit, že nějaký krok statutární orgán neučinil a proto je splněna tato podmínka.

Podle odborné literatury soud při hodnocení, zda založí ručení člena statutárního orgánu dle § 68 ZOK, zvažuje, zda člen statutárního orgánu mohl v době realizace jednotlivých kroků rozumně očekávat, že k odvrácení úpadku tyto kroky povedou. Dále lze podle odborné literatury předpokládat, že racionálně uvažující věřitel raději vyjedná s obchodní korporací odklad splatnosti dluhu nebo i promine část své pohledávky s tím, že tím se obchodní korporace vyhne hrozícímu úpadku a následně i úpadku. Literatura rovněž dovozuje, že je povinností statutárního orgánu učinit veškeré preventivní úkony k odvrácení hrozícího úpadku a rovněž učinit vše v zájmu minimalizace škod pro věřitele obchodní korporace. Dle JUDr. Michaele Zváry lze označit za preventivní úkon k odvrácení hrozícího úpadku a rovněž jako úkon směřující k minimalizaci škod pro věřitele obchodní korporace poskytnutí informací o ekonomických výsledcích podnikání obchodní korporace věřitelům obchodní korporace prostřednictvím sbírky listin (řádné ukládání účetních závěrek a zpráv o vztazích do sbírky listin), pokud je špatná ekonomická situace obchodní korporace z uvedených dokumentů patrná.

Na závěr je nutno upozornit, že dle § 68 odst. 2 zákona o obchodních korporacích nelze rozhodnout o založení ručení za závazky společnosti člena nebo bývalého člena statutárního orgánu obchodní korporace, kteří byli do funkce prokazatelně ustaveni za účelem odvrácení úpadku nebo jiné nepříznivé hospodářské situace obchodní korporace (tzv. krizový manažeři) a svou funkci vykonávali s péčí řádného hospodáře.

Mgr. Milan Dvořák

Plavec & Partners, advokátní kancelář s.r.o.

Napsat komentář

Vaše e.mailová schránka nebude zveřejněna. Označené kolonky je povinné vyplnit.