0

Ke dvěma zásadním změnám obchodního zákoníku

Ke dvěma zásadním změnám obchodního zákoníku

Na prahu rekodifikace ocitající se české obchodní (lépe řečeno celé soukromé) právo zaznamenalo počínaje 1. lednem letošního roku několik změn, které v sobě přinesl na sklonku loňského roku přijatý zákon č. 351/2011 Sb. (dále jen „novela“), kterým se novelizoval obchodní zákoník. Některé ze změn z předmětné novely nemají rozhodně povahu pouhých „kosmetických vylepšení“, ba právě naopak, u některých z nich se jedná o změny poměrně zásadního charakteru, které se bezprostředním způsobem dotknou podnikatelů a s tím související oblasti obchodních vztahů. Ambicí tohoto příspěvku je seznámit čtenáře právě se dvěma vybranými, dle mého názoru nejvýznamnějšími, obměnami a upozornit i na praktické důsledky, které s sebou tyto změny pro oblast obchodních vztahů přináší.

Lze smluvně limitovat náhradu škody?

Z mého pohledu je rozhodně nejdůležitější novinkou nové znění § 386 odst. 1 obchodního zákoníku, který se zabývá možností vzdání se nároku na náhradu škody před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Předmětné ustanovení do konce loňského roku znělo následovně: „Nároku na náhradu škody se nelze vzdát před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout.“ (§ 386 odst. 1 obchodního zákoníku je zde v poměru speciálním k  § 574 odst. 2 občanského zákoníku, který zakazuje vzdání se práva, jež má vzniknout teprve v budoucnu) a jeho smysl byl vykládán, jak bude níže zmíněno, velmi rozporně.

Formulace ustanovení § 386 odst. 1 byla od vstupu obchodního zákoníku v účinnost zkraje 90. let až do konce roku 2011 neměnná. Vzhledem k jeho kogentní povaze a na základě gramatického výkladu se zdálo být logickým závěrem, že nároku na náhradu škody se veskrze vzdát nelze, ovšem co s eventualitou smluvní limitace výše náhrady škody již z ustanovení tak úplně nevyplývalo.

Právě otázka ohledně možnosti smluvní limitace náhrady škody v obchodních vztazích byla již od počátku 90. let jedním z nejbouřlivěji diskutovaných témat české komercionalistiky a byla předmětem bezpočtu odborných prací, prudkých polemik a disputací nejen ze strany akademické obce, ale i ze strany právních praktiků. Názor na řešení tohoto problému nebyl jednoznačný a objevovaly se hlasy jak pro možnost smluvní limitace, tak i hlasy proti. Klíčovou roli v tomto problému hrál spor o správný výklad a interpretaci pojmu „vzdání se“. V případě, že by se tento pojem totiž vykládal v tom smyslu, že zahrnuje rovněž i částečné vzdání se nároku čili nikoliv pouze úplné vzdání se, tak by pozdější úvahy ohledně možností limitace byly zcela redundantní.

Příznivci možnosti limitace proto logicky argumentovali v tom smyslu, že pojem „vzdání se“ neznamená vzdání se absolutní, jinými slovy řečeno, vzdání se základu nároku. V souvislosti s dispozitivním ustanovením § 379 obchodního zákoníku, které upravuje rozsah náhrady škody a které zároveň umožňuje výši nároku měnit, se proto dovozovalo, že je smluvní limitace výše náhrady škody přípustná. Na tomto místě je užitečné zmínit ještě jeden argument, jenž byl uváděn na podporu tohoto tvrzení, jedná se sice o znění § 544 odst. 2 občanského zákoníku upravující smluvní pokutu, které umožňuje vyjádřit smluvní pokutu jako paušalizovanou náhradu škody – kdy výše a způsob výpočtu smluvní pokuty je dán čistě (i když ne zcela, protože nesmíme zapomínat na určité zákonné mantinely v podobě korektivu dobrých mravů a zásad poctivého obchodního styku) do gesce kontrahujících stran a tím pádem se smluvní limitaci náhrady škody v tomto kontextu dá hovořit. Vzhledem k tomu, že se § 544 odst. 2 použije rovněž na závazkové vztahy obchodního charakteru, tak by bylo nelogické, aby právní řád na jednom místě smluvní limitace povolil a na druhém, i když jen implicitně, naopak zakázal. Toť k argumentaci uváděné napříč právnickou obcí připouštějící  smluvní limitaci výše náhrady škody.

Druhá strana názorového spektra trvající na striktním výkladu ustanovení, a nepřipouštějící tudíž jakoukoliv úvahu o možné interpretaci předmětného paragrafu takovým způsobem, jehož výsledkem by bylo možno smluvní limitaci umožnit, byla koncem března roku 2008 podpořena ve svém přesvědčení „těžkou vahou“ v podobě rozsudku Nejvyššího soud, sp. zn. 32 Odo 1651/2005. Šlo o spor dvou stran z uzavřené smlouvy o poskytování právních služeb. Jednou z otázek, ke které se Nejvyšší soud vyjádřil, bylo i ujednání obsažené ve smlouvě, kdy smluvní strany sjednaly limitaci náhrady škody na částku jeden milion Kč. Nejvyšší soud k tomuto uvedl:   „Podle § 386 odst. 1 obchodního zákoníku platí, že nároku na náhradu škody se nelze vzdát před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Vzhledem k tomu, že se podle § 263 odst. 1 obchodního zákoníku jedná o kogentní ustanovení, je předmětné ujednání účastníků o omezení nároku žalované na náhradu škody způsobené porušením povinností žalobci, neplatné pro rozpor s tímto ustanovením.

Výše uvedené rozhodnutí vyvolalo poměrně bouřlivou reakci z tábora zastánců pro smluvní limitaci, kteří je označovali za chybné, za krok špatným směrem a podrobili ho ostré kritice.  V této souvislosti je namístě zmínit, že o několik měsíců později, co bylo diskutabilní rozhodnutí přijato, se v Parlamentu objevil návrh novely obchodního zákoníku, jenž obsahoval i přesun § 386 odst. 1 obchodního zákoníku mezi dispozitivní ustanovení, čímž by se problém s konečnou platností vyřešil, protože by bylo možné toto ustanovení smluvně vyloučit. Návrh zůstal nicméně pouze na papíře, a tak trvalo ještě více než tři roky, než byl přes dvacet let trvající spor definitivně rozřešen.

Zkoumaná novela totiž znění § 386 odst. 1 změnila tak, že ten nyní nově explicitně stanoví, že je v obchodních vztazích možné se práva na náhradu před porušením smluvní povinnosti, z něhož může škoda vzniknout, vzdát nebo jej omezit (to neplatí pro škodu způsobenou úmyslně). Přijetí této změny lze bez pochyby kvitovat, protože konečně přineslo kýženou právní jistotu nejen mezi účastníky obchodních vztahů, ale rovněž mezi početnou právnickou obec.   V praxi již tedy bude možné s eventuálním budoucím nárokem na náhradu škody určitým způsobem „pracovat“, je ovšem třeba upozornit i na negativní důsledky nové úpravy, hlavně v kontextu rizika jejího možného zneužití ze strany silnější smluvní strany, která by se takto mohla vzdát svých budoucích povinností. Dále bude třeba v případě smluvní limitace vždy dobře zvážit, do jaké míry se nárok omezí, protože v případě, že by následná škoda limit podstatně převyšovala, tak by hrozily poškozené straně nemalé ekonomické ztráty.

Jednatel, nebo ředitel?

Dalším pozitivem, který s sebou novela přináší, je „legalizace“ časté podnikatelské praxe ohledně tzv. souběhu funkcí. Je totiž častým jevem, že člen statutárního orgánu obchodní společnosti (např. jednatel, člen představenstva atd.) bývá často i jejím zaměstnancem. Tento jev se ovšem nesetkal s pochopením ze strany soudů. Důvody pro odmítnutí možnosti souběhu funkcí spatřovaly soudy v podobě úskalí, jež tento stav nastoluje hned v několika rozměrech.

Zaprvé to bylo v kontextu odpovědnosti za škodu. Dle obchodního zákoníku je totiž odpovědnost člena statutárního orgánu de facto neomezená, zatímco odpovědnost zaměstnance za škodu dle zákoníku práce má jasně stanovené limity. Nejvyšší soud k tomu v rozsudku ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006 uvedl: „Bylo by popřením právní úpravy odpovědnosti a ručení statutárních orgánů obchodních společností a družstev dovozovat, že sám statutární orgán může své členy takové odpovědnosti zprostit tím, že je pověří činností, jež jim umožní činit uvedené právní úkony s omezenou odpovědností a zpravidla i s nulovým ručením.

Dále je to nemožnost duplicitně vykonávat tutéž činnost z pozice statutárního orgánu a zároveň z pozice zaměstnance. Jinými slovy řečeno, není možné vykonávat činnost v rozsahu povinností člena statutárního orgánu rovněž jako zaměstnanec, když by se náplň práce z pracovního poměru svým obsahem rovnala (kryla) činnostem, jež má povinnost vykonávat člen statutárního orgánu společnosti (dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2003, sp. zn. 21 Cdo 963/2002).

A konečně je to rozměr „veřejnoprávní“. K tomuto se v nedávné době vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém přelomovém rozsudku ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. 3 Ads 119/2010. Ten se týkal nemocenského pojištění. Soud zde potvrdil tezi správních orgánů, že žalobce, který byl v pracovním poměru (ředitele) ke společnosti (a byl zároveň jejím jednatelem) nebyl účasten pojištění jako zaměstnanec v pracovním poměru u této společnosti z toho důvodu, že pracovní poměr mezi ním a společností nevznikl (nemohl vzniknout) a že tedy nevznikl ani pojistný poměr. Soud k toku konstatoval, že „pracovní poměr jednatele společnosti, který uzavřel pracovní smlouvu na výkon činnosti ředitele společnosti, nevznikne, pokud je pracovní náplň ředitele shodná s činností jednatele, resp. pracovní náplň ředitele neobsahuje jiné činnosti než ty, které je povinen vykonávat jako jednatel“.

Toto rozhodnutí vyvolalo poměrně velký ohlas, protože bylo značně medializováno a u zainteresovaných subjektů způsobilo téměř panickou obavu z toho, co může v budoucnu způsobit. Vážnost situace si uvědomilo i Ministerstvo spravedlnosti a přislíbilo navrhnout úpravy, jež by nastalou nekomfortní situaci (z pohledu zainteresovaných osob) pomohla do budoucna vyřešit. Výsledky prací ministerstva se pak objevily v novele, když obchodní zákoník nově obsahuje zbrusu nový § 66d.

Nové ustanovení zakotvuje oprávnění statutárního orgánu pověřit obchodním vedením společnosti zcela nebo zčásti jiného s tím, že tyto činnosti mohou být též vykonávány v pracovněprávním vztahu zaměstnancem společnosti, přičemž tento zaměstnanec může být současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem. Ohledně odpovědnosti platí, že v případě pověření zůstává nedotčena odpovědnost osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členem, stanovená obchodním zákoníkem za porušení povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře. Lze tedy konstatovat, že dochází k racionální změně, kterou jistě uvítá podnikatelské prostředí, ve kterém, jak už bylo zmíněno, je souběh funkcí častou a běžnou praxí.

Pokud bychom měli udělat nad přijatou novelou resumé a vyřknout závěrečný ortel, tak můžeme říci, že přijaté změny se zdají být krokem správným směrem, i když samozřejmě až čas nám ukáže, je-li tato domněnka správná. Hlavně v přípěvku rozebírané zakotvení možnosti limitace či vzdání se nároku na náhradu škody v budoucnu vzniklé škody, ale i umožnění souběhu funkcí v sobě akcentují další posílení zásady smluvní volnosti, která je jedním z pilířů soukromého práva. Doufejme proto, že bude zákonodárný sbor v takto nastoleném trendu pokračovat i nadále.

JUDr. Petr Plavec, Ph.D., advokát, AK Plavec & Partners, Praha

petr.plavec@ppak.cz, www.ppak.cz

příspěvek do časopisu Právo a byznys

Napsat komentář

Vaše e.mailová schránka nebude zveřejněna. Označené kolonky je povinné vyplnit.