0

Lze se Vedle náhrady škody na zdraví domáhat i odškodnění z titulu práva na ochranu osobnosti?

V tomto příspěvku bychom se rádi věnovali jednomu zajímavému problému z oblasti náhrady škody na zdraví, potažmo ochrany osobnosti, se kterým se lze v právní praxi doposud setkat a zároveň upozornili na jeden důležitý judikát, který celou věc do značné míry vyjasňuje, ale právnickou obcí prošel bez výraznějšího povšimnutí.

Celá věc souvisí s tím, že v občanském zákoníku jsou nejasně rozlišeny nároky plynoucí z titulu náhrady škody na zdraví na straně jedné a nároky nemajetkové újmy z titulu práva na ochranu osobnosti na straně druhé. Právo na ochranu osobnosti je institutem, který zajišťuje ochranu jednotlivých složek osobnosti fyzické osoby a jejich všestranný svobodný rozvoj. V souvislosti se škodou na zdraví lze uvažovat například o ochraně takových složek, jakými jsou právo na tělesnou integritu, právo na informace nebo rodinný život. V případě neoprávněného zásahu do kterékoliv složky osobnosti, který je objektivně schopen vyvolat nemajetkovou újmu spočívající v porušení nebo i ohrožení této složky, občanský zákoník připouští určité sankce mmj také právě náhradu nemajetkové újmy. Vyvstávající otázkou pak je, zdali je možno při utrpění újmy na zdraví žádat odškodnění jak v rámci náhrady škody na zdraví (§ 444 a násl. občanského zákoníku), tak i v rámci práva na ochranu osobnosti (§ 11 a násl. občanského zákoníku).

Co na to Nejvyšší soud?

To, že na základě totožného skutku je možné se domáhat obou výše uvedených náhrad, lze dovodit z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. 30 Cdo 154/2007, který mj. konstatoval, že: „Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby vycházející z uvedené úpravy se uplatní u těch zásahů do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem, přičemž, jak již bylo naznačeno, dotčena tak může být jakákoliv z chráněných složek osobnosti fyzické osoby. Právo na ochranu zdraví je pak bez jakékoliv pochybnosti pro každého jedním z nejvýznamnějších, neboť má bezprostřední dopad na kvalitu existence fyzické osoby, resp. na její existenci vůbec. Lze proto uzavřít, že dovolatelka se mýlí, pokud dovozuje (případně spíše dovozuje účelově), že uplatnění nároků z titulu práva na ochranu osobnosti supluje resp. doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody podle ustanovení § 442 násl. o.z. (resp. § 420 násl. o.z.), neboť se jedná o zcela svébytné a samostatné nároky podmíněné rozrůzněnou sférou ochrany, kterou poskytuje občanský zákoník.“

O tom, že daný přístup je značně problematický zejména z toho důvodu, že pokud bychom připustili právo poškozeného domáhat se na základě jednoho skutku dvojího odškodnění (z titulu náhrady škody na zdraví a z titulu práva na ochranu osobnosti), tak by došlo k porušení obecné právní zásady ne bis in idem (ne dvakrát o tomtéž), netřeba pochybovat.

Nesprávnost přístupu Nejvyššího soudu

Dané rozhodnutí Nejvyššího soudu proto bylo vystaveno polemice ze strany odborné veřejnosti. Patrně nejucelenější kritiku provedl ve své stati M. Ryška[1], který velice trefně upozorňuje na vadnost přístupu, který ve své podstatě umožňuje duplicitní odškodňování za jeden skutek a vznáší mnoho přesvědčivých argumentů, na základě kterých dokazuje, že tento postup není v souladu s právem a neměl by být proto soudy tolerován. M. Ryška dle našeho názoru zcela správně uvádí, že: „Není v žádném případě možné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela cestou ochrany osobnosti nahrazovat či navyšovat vlastní nároky na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění, neboť uplatnění nároků speciálních vylučuje duplicitní uplatnění nároků obecných. To zvláště za situace, kdy dle náhradových předpisů (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb.dále jen „vyhláška“) se za bolest považuje i každé duševní strádání[2]. Ohledně ochrany s právem na zdraví souvisejících osobnostních atributů (zejména práva na důstojnost a práva na soukromí včetně práva vytvářet a rozvíjet vztahy s ostatními lidskými bytostmi a rozvíjet tak svou osobnost) je pak zapotřebí si uvědomit, že situace speciální právní ochrany těchto obecných osobnostních atributů je i zde řešena v rámci náhrady škody na zdraví, a to v rámci odškodnění za ztížení společenského uplatnění.[3]

Nároky z titulu náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům vzniklým v režimu ochrany osobnosti.

Není přípustné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela žalobou na ochranu osobnosti nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody.

Duplicita je vyloučena,  ale…

Na základě výše uvedeného proto vyvstává zcela legitimní otázka, jak to tedy vlastně je? Z pohledu budoucího žalobce (poškozeného) se navíc jedná o otázku zcela zásadní, neboť špatně zvolený přístup by mohl v krajním případě vést k tomu, že za utrpěnou újmu nic nedostane.

Odpověď na položenou otázku pak přinesl až Vrchní soud v Olomouci (dále jen „vrchní soud“) ve svém rozhodnutí ze dne 5. května 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, které bylo rovněž publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Vrchní soud řešil v podstatě učebnicový případ. Žalobkyni na základě pochybění žalované byla voperována nesprávná nitrooční čočka, a žalobkyně se domáhala odškodnění jak z titulu náhrady škody na zdraví, tak z titulu práva na ochranu osobnosti, kdy obě žaloby obsahovaly shodná skutková tvrzení. Krajský soud v Brně, který řešil druhou z uvedených žalob (na ochranu osobnosti) pak žalobu zamítl s odůvodněním, které obsahovalo argumenty, kterým byl již v tomto článku věnován prostor, tedy že duplicitním hodnocením nemajetkové újmy na lidském zdraví by docházelo k porušení zásady ne bis in idem (v obou soudních řízeních by se projednával týž skutek), a takto prováděným navyšováním odškodnění by byl tudíž porušen ústavní princip proporcionality.

Žalobkyně se nicméně proti rozhodnutí odvolala[4] a věc tak řešil vrchní soud. Ten rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho argumentací, že „nároky z titulu náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům vzniklým v režimu ochrany osobnosti“ a že tedy není přípustné, aby se „osoba dotčená na zdraví pokoušela žalobou na ochranu osobnosti nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody“. Vrchní soud nicméně upozornil na stanovisko Ústavního soudu vyjádřené v jeho nálezu ze dne 4. května 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04. Ústavní soud se zde ohledně jednorázového odškodnění pozůstalým za usmrcení, zakotvené v § 444 odst. 3 občanského zákoníku, vyjádřil v tom smyslu, že vzhledem k paušálnosti této úpravy, která nepřipouští žádnou diferenciaci a prostor pro odlišný výklad, není vyloučeno, že v případě, „pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti“.

Vrchní soud proto rovněž konstatoval, že: Pokud by na základě rozhodných skutkových tvrzení žalobkyně nebylo odškodnění z titulu náhrady škody na zdraví, a to bolestné a ztížení společenského uplatnění, dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na jejích osobnostních právech, mohla by se žalobkyně domáhat další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti. Úspěšně tak ovšem nelze činit na základě totožných skutkových tvrzení, jako v žalobě na náhradu škody.“

Pokud bychom tedy měli odpovědět na otázku, která je obsažena v názvu tohoto příspěvku, zněla by odpověď, že obecně tento přístup dle judikatury možný není, ovšem, jako vždy v právu, i zde existují výjimky. Těmi jsou případy, kdy by odškodnění z titulu náhrady škody na zdraví nebylo pro poškozeného dostatečnou satisfakcí na jeho osobnostních právech.

JUDr. Petr Plavec, Ph.D.

Plavec & Partners, advokátní kancelář s.r.o.

partner

Mgr. Marek Kučera

Plavec & Partners, advokátní kancelář s.r.o.

advokátní koncipient

[1] RYŠKA, M. Náhrada škody na zdraví a ochrana osobnosti. Právní rozhledy, 2009, č. 16.

[2] Včetně vážných duševních poruch.

[3] Dle § 3 odst. 1 vyhlášky totiž náhrada za ztížení společenského uplatnění zahrnuje: „následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti“.

[4] Žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterým bylo v tomto článku polemizováno, když byla přesvědčena, že její dvě žaloby představují dva samostatné nároky. Dále zdůrazňovala to, že v rámci rozhodování o žalobě na ochranu osobnosti má soud větší možnost posoudit každý jednotlivý nárok bez administrativních omezení, které s sebou nese „bodový“ systém, na kterém je založena vyhláška.

Napsat komentář

Vaše e.mailová schránka nebude zveřejněna. Označené kolonky je povinné vyplnit.