0

Predispoziční poruchy zdraví při pracovním úrazu a nemoci z povolání

Jedním z typických případů, kdy zaměstnavatel, pojišťovna, nebo i jakýkoliv škůdce při obecné odpovědnosti za náhradu újmy na zdraví, odmítá svou odpovědnost, je existence předchozí poruchy zdraví poškozeného – tzv. predispozice. Vše níže uvedené je tedy do jisté míry společné pro jakoukoliv náhradu újmy na zdraví. Je však potřeba myslet na to, že náhrada újmy na zdraví má ve vztahu zaměstnanec – zaměstnavatel jistá specifika. V praxi se však setkáme i s případy (a to velice často), kdy bude újmu na zdraví a např. ztrátu na výdělku zaměstnance povinen hradit i obecný škůdce, tedy osoba, která není zaměstnavatelem poškozeného. Tento článek zaměřuje problémy, které se váží k nemoci z povolání a pracovnímu úrazu, tedy v rámci vztahu zaměstnavatel – zaměstnanec.

Podstatou celé problematiky predispozic je zkoumání příčinné souvislosti mezi úrazovým dějem, popř. spouštěčem nemoci z povolání a následnou nemožností pracovat. Pokládáme si tedy tyto základní otázky: Jak souvisí poškození zdraví s nemožností pracovat? Je skutečnou příčinou neschopnosti pracovat nemoc z povolání, nebo spíše něco jiného?

Typickým sporem je tato situace: Je pracovním úrazem, za který bude zaměstnavatel platit zaměstnanci odškodné – zlomení nohy, když zaměstnanec trpěl osteorporózou (odvápnění kostí = náchylnost ke zlomeninám)? Existuje stálá rozhodovací praxe soudů, která říká, že obecně vzato tato predispozice (osteoporóza), nehraje při posuzování pracovního úrazu – zlomeniny nohy při zakopnutí, žádnou roli, jsou-li splněny další podmínky (obecné zákonné podmínky náhrady škody). Nejvyšší soud České socialistické republiky již v roce 1971 rozhodl, že pro vznik nemoci z povolání není rozhodné, zda měl pracovník zvýšenou dispozici nebo predispozici pro onemocnění touto nemocí.

Typickým problémem u nemocí z povolání bývá dále situace, kdy daná osoba trpí kromě nemoci z povolání tzv. obecnou poruchou (s prací nesouvisí a vznikla již dříve). Soudy si pak pokládají otázku, do jaké míry a zda může za danou pracovní neschopnost právě nemoc z povolání a do jaké míry toto obecné onemocnění. V tomto ohledu soudy dospěly k názoru, že jestliže se se u zaměstnance současně vyskytne několik nemocí, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je právně bezvýznamné aritmetické zjištění podílu, jakým se nemoc z povolání podílí na dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu.

V obecné rovině lze říci, že jsou soudy nakloněny spíše poškozeným zaměstnancům, k čemuž inklinují i pravidla dokazování. Např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z roku 2012 ulehčuje zaměstnancům dokazování, neboť není z jejich strany potřeba prokázat, že spouštěčem nemoci z povolání byl právě výkon práce. Podstatné je, že pracovní prostředí bylo alespoň způsobilé nemoc z povolání vyvolat.

Jak již bylo výše naznačeno, rozhodující je, zda nemoc z povolání byla příčinou škody (zda jejím důsledkem vznikla újma na zdraví) anebo zda má tato újma podklad v jiných, obecných onemocněních s nemocí z povolání nesouvisejících. Nemoc z povolání nemusí být jedinou příčinou vzniku škody, postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou. To, zda byly tyto tři pojmy naplněny, bude předmětem dokazování. Protože soud v takovém případě posuzuje otázky vysoce odborné, obrací se na soudního znalce z oboru zdravotnictví (takovým znalce bývá lékař, který je zároveň zapsán v seznamu znalců). Na základě soudem položených otázek tento znalec zodpoví, jaký význam v rámci pracovní schopnosti jedince hraje právě tato nemoc z povolání. Soud následně dovodí, zda je tato nemoc v tomto smyslu důležitá, podstatná a značná, s ohledem na další onemocnění jedince.

Pokud by však daný jedinec nebyl schopen výdělku, protože jeho pracovní uplatnění vylučují sama o sobě obecná onemocnění, je tím vyloučen vztah příčinné souvislosti a odpovědnost zaměstnavatele, popř. jiné osoby se nedovodí.

Pokud jde o pracovní úrazy (např. kuchař se opaří polévkou), existence určitého chorobného stavu (predispozice) nemůže sama o sobě vyloučit závěr, že mezi pracovním úrazem a následným chorobným stavem působí přímá příčinná souvislost. Na tom nemůže ničeho měnit ani to, že na vznik poškození zdraví vyvolaného pracovním úrazem spolupůsobily i jiné faktory, jež vyvolávají pro organismus neobvyklé podmínky, jak je tomu kupř. u dispozice vyvolané dříve vzniklým chorobným stavem.

Nejčastějším vodítkem pro odpověď, zda vznikla či nevznikla odpovědnost za pracovní úraz, je zkoumání příčinné souvislosti pomocí klasického pravidla „conditio sine qua non“ (jak by proběhl skutkový děj, kdyby nějaká událost nenastala). To znamená, že pokud by zde bylo více poruch zdraví, z nichž jedna byla způsobena prac. úrazem, pracovní schopnost by však vymizela i pokud si odmyslíme daný pracovní úraz, příčinná souvislost zde naplněna nebyla. V takovém případě o pracovní úraz nepůjde.

 

Shrnutí

Vyskytuje-li se zároveň u jedince více nemocí a nemoc z povolání se na celkové pracovní neschopnosti podílí nikoliv výlučně, však značnou měrou, není zjišťování přesného podílu těchto nemocí podstatné. Pokud byla před nemocí zachována plná způsobilost pracovat, náleží zaměstnanci v takovém případě plná náhrada.

Pokud jde o kombinaci obecné nemoci a následného pracovního úrazu (osteoporóza a zlomená noha), jedná se o zásadně irelevantní záležitost. Pokud jde o mnohost úrazů, nejdůležitějším otázkou je, zda by byla zachována schopnost pracovat, pokud by k pracovnímu úrazu nedošlo.

Každý případ je vždy potřeba zkoumat individuálně s pomocí soudního znalce, přičemž se bude často jednat o velmi sporné právní otázky, ke kterým lze nacházet protichůdné argumenty.

Náhradou škody (újmy) na zdraví se dlouhodobě zabývá specializovaný tým naší advokátní kanceláře. Poskytujeme služby jak poškozeným, tak osobám, které mohou za způsobenou škodu nést odpovědnost.

Mgr. Václav Pravda

Advokátní koncipient

Plavec & Partners, advokátní kancelář s.r.o.

Napsat komentář

Vaše e.mailová schránka nebude zveřejněna. Označené kolonky je povinné vyplnit.