0

Rozhodování soudů při uznání práva na nárok relutární náhrady při úmrtí

Prozatím poněkud opomíjenou oblastí v rámci uplatňování imateriální (nemajetkové) škody, ke které dojde porušením právní povinnosti (např. povinnosti postupovat lege artis u lékařů či v rámci dopravních nehod), je uplatnění práva na relutární náhradu pro pozůstalé (na kterou mají pozůstalí nárok ze zákona). Vzhledem k tomu, že tyto případy prakticky vždy znamenají obrovský zásah do života pozůstalých, je vhodné se v takovém případě obrátit na odborníky, kteří v takové situaci na sebe vezmou břemeno mnohdy velmi nepříjemného vymáhání těchto nároků.

Relutární náhrada je vlastně kompenzace vzniklé újmy v penězích (tj. finanční satisfakce pro pozůstalé) za způsobené úmrtí – např. právě při způsobené dopravní nehodě – či např. v případě problematických výkonů v rámci poskytované lékařské péče. Tento nárok se v poslední době začíná častěji uplatňovat, a proto je dobré vědět, jaké kroky mohou pozůstalí činit, jestliže dojde k takovému poškození zdraví, které vede k úmrtí jejich bližního.

Stěžejními právními předpisy pro řešení náhrady škody (a to nejen relutární) je zejm. zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“); zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „TZ“) a dále další předpisy, jako např. Úmluva o lidských právech a biomedicíně či zákon o zdravotnických službách (dále jen „ZS“).

Poškození zdraví v rámci dopravních nehod většinou nevyvolává nějaké výkladové problémy. Jinak je tomu ovšem v rámci poskytování péče non lege artis, kde je potřeba výkladu právní normy. Přímo v ustanovení § 4 odst. 5 ZS je řečeno: „Náležitou odbornou úrovní se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.“

Možné případy, kdy se jedná o porušení povinnosti lege artis:

  • nedostatečná odbornost;
  • přecenění vlastních schopností a nezajištění návazné péče;
  • chyby při uplatňování odbornosti;
  • technické chyby, selhání dovedností, přehlédnutí;
  • odborné chyby mající původ v nedostatečné kontrole;
  • nevhodné, nešetrné jednání s pacienty;
  • nepořádné vedení zdravotnické dokumentace;
  • nedostatky v organizaci práce.

Soud posuzuje výkon lékaře ex ante, tj. na základě informací, které měl v okamžiku, kdy pacientovi poskytoval lékařskou péči. Posouzení, zda lékařem poskytnutá péče byla na odborné úrovni (ustanovení § 28 odst. 2 ZS), připadá znalci (jinému lékaři), otázkou však zůstává, zda tento znalec bude zcela objektivně hodnotit výkon jiného lékaře. Proto se již judikatura českých soudů ustálila na tom, že postup lege artis musí hodnotit lékař ze stejného oboru, v jakém byla lékařská péče poskytnuta. Nejvyšší soud se k tomuto problému staví ve svém rozhodnutí 1 Tzn 9/97 následovně – „K otázce, zda léčení poškozeného na chirurgickém zdravotnickém zařízení probíhalo lege artis (v souladu se stavem lékařské vědy), se musí vyjádřit znalec tohoto lékařského odvětví, nikoli jen znalec z odvětví soudního lékařství“. Kardiolog tedy bude zkoumat případné pochybení kardiologa, ortoped ortopeda atd. – přičemž praxe naráží zejména na problém, že se lékaři v zájmu kolegiality většinou zdráhají sepsat takový posudek, ze kterého by přímo vyplývala příčinná souvislost mezi (ne)jednáním lékaře a případným úmrtím.

Obecně je řešení nároků z ublížení na zdraví v OZ upraveno v ustanovení § 2958, kdy škůdce odčiní újmu poškozenému peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy…Nelze-li výši náhrady určit, stanoví se dle zásad slušnosti. Ovšem zde nastává „kámen úrazu“, neboť nikde není jasně vymezeno, co si pod termínem zásada slušnosti představit v případě, kdy je zapotřebí vyčíslit relutární náhradu. Ustanovení § 2959 OZ řeší duševní útrapy manžela, rodičů, dětí nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení (i zde platí zásada slušnosti v případě, nelze-li výši určit).

Tuzemské právo poškozenému (v našem případě pozůstalému) umožňuje přiznat náhradu škody i účelně vynaložených nákladů spojených s uplatněním práva na nárok relutární náhrady, tj. náklady právního zastoupení a hotové výdaje pozůstalého a jeho právního zástupce.

Vzhledem k zaměření tohoto článku se dále věnujeme právě výši vzniklé nemajetkové újmy. Ústavní soud nálezem ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I ÚS 2844/14 vymezil následující podmínky pro stanovení výše imateriální náhrady v důsledku úmrtí:

  • intenzita vztahu se zemřelým;
  • věk zemřelého a pozůstalých a
  • existenční hmotná závislost.

Z dostupných a ověřených informací nelze přesně vytyčit, jak lze dosáhnout přesného vyčíslení relutární náhrady, neboť je zde několik faktorů, které se musí zohlednit. V předchozím občanském zákoníku bylo v ustanovení § 444 odst. 3 stanovena jednorázová částka, a to manželovi nebo manželce ve výši 240.000,- Kč, což je v současnosti již překonaný přístup (dlužno dodat, že byl překonaný již za účinnosti starého občanského zákoníku) a nemajetková újma pozůstalých je běžně žalována v milionových částkách. V neposlední řadě je důležité zmínit, že poslední slovo patří soudu, resp. soudci, neboť konečné vyčíslení (de facto přiznání nároku či jeho snížení) náleží volnému soudcovskému uvážení. Nikde není řečeno, v jaké výši se bude pozůstalým přiznávat nárok; vše záleží na tom, jak řádně byl prokázán skutkový stav, jak byla celá věc odůvodněna právním zástupcem, o jakou judikaturu se právní zástupce opírá a zda je uplatněný nárok v limitech již dříve přiznaných náhrad.

V rámci praxe, pro kterou je zásadní právě výše relutární náhrady, naše advokátní kancelář oslovila okresní i krajské soudy České republiky; žádost byla specifikována na období let 2014 až 2017. Z námi 85 osloveným soudů odpověděly téměř všechny (82 soudů) s celkovým počtem jimi zaslaných 128 soudních rozhodnutí. Shrneme-li ale podstatný bod, a to výši přiznané relutární náhrady, pohybujeme se v rozmezí částek od 20.000,- Kč do 4.000.000,- Kč (záleží na okolnostech případu); v průměru se žalovaná částka pohybuje okolo 600.000,- Kč pro pozůstalé. A to do toho nepočítáme ostatní náklady.

Překvapivým zjištěním bylo, že o zaplacení relutární náhrady soudy rozhodovaly pouze v 10 případech, jenž se týkaly porušení lékařské povinnosti lege artis (mnohdy tyto případy bývají řešeny spíše v trestní rovině práva); zbývajících 118 soudních rozhodnutí se váže k dopravním nehodám. Podíváme-li se na jednotlivé roky, zjistíme, že počet soudních rozhodnutí je proměnlivý:

  • rok 2014: 19 civilních rozhodnutí, 12 trestních rozhodnutí,
  • rok 2015: 20 civilních rozhodnutí, 18 trestních rozhodnutí,
  • rok 2016: 16 civilních rozhodnutí, 27 trestních rozhodnutí,
  • rok 2017: 10 civilních rozhodnutí, 14 trestních rozhodnutí.

Okresní soud v Písku má momentálně ve své evidenci 2 soudní spory, v nichž je rozhodováno o výši relutární náhrady za úmrtí osoby blízké podle ustanovení § 2959 OZ (jedná se o nároky v částkách 3.000.000,- Kč a 4.074.200,- Kč s příslušenstvím). Jelikož však nejsou soudní spory k dnešnímu dni skončeny, nelze s jistotou říci, zda požadované relutární náhrady budou soudem přiznány, a pokud ano, tak v jaké konečné výši, neboť soudy v těchto sporech velmi často moderují výši uplatněného nároku (zpravidla směrem dolů).

Momentálně tak výše nároků ještě není zcela ukotvena a podmínky pro přiznání relutární náhrady jsou relativně gumové. Výhledově nicméně očekáváme sjednocení praxe a nastavení nějakých horních či dolních mantinelů.

Mgr. Kateřina Štullerová

Plavec & Partners, advokátní kancelář s.r.o.

Napsat komentář

Vaše e.mailová schránka nebude zveřejněna. Označené kolonky je povinné vyplnit.