Blog

Snad každá lidská činnost v tomto světě je regulována právem. Platí to i o sjezdovém lyžování. V následujícím článku se dozvíte, na co si dát na sjezdovce pozor.

Že fotbal nejsou taneční, jsme se dozvěděli z minulého referátu z pera kolegy Marka. Vzhledem k tomu, že se blíží zimní sezóna, dovolil bych si navázat na tuto sportovní tématiku příspěvkem o sportu, který též dělá každý druhý (a každý třetí, jak to tak občas na svahu působí, minimálně na poloprofesionální úrovni) a který je – jak sami uvidíte – pravděpodobně i více nebezpečný, a to o sjezdovém lyžování. Že bude závěry přednesené v tomto příspěvku možné aplikovat i na jízdu na snowboardu, snad není třeba ani dodávat.

K právní úpravě jen toliko, že v roce 2012 byl projednáván návrh zákona o bezpečném pohybu při lyžování, snowboardingu a jízdě na jízdním kole, ovšem z řady důvodů tento zákon přijat nebyl.

Nejprve si položme otázku – existuje tedy nějaká právně závazná úprava pohybu po sjezdových tratích?

Otázku řešil již Nejvyšší soud pod sp. zn. 25 Cdo 1506/2004. Co se vlastně stalo? Dne 4. 2. 1998 při lyžování na sjezdovce na Gitschbergu došlo ke střetu dvou osob za situace, kdy budoucí žalobce jel jako předposlední ve skupině lyžařského kursu v širokém oblouku a budoucí žalovaná, přijíždějící zezadu, jej za terénním zlomem neviděla a srazila jej. Soud věc posoudil mimo jiné podle čl. 2, 3 a 4 Pravidel chování pro lyžaře Mezinárodní lyžařské federace (FIS) a dospěl k závěru, že žalovaná porušila povinnosti, stanovené těmito pravidly, když nepřizpůsobila rychlost a způsob jízdy svým schopnostem a terénním podmínkám, což měla učinit zvláště v místě, kde přes terénní překážku není výhled. Její námitky, že žalobce nevzal v úvahu přiměřenost obtížnosti sjezdovky svým schopnostem a že měl být připraven na manévr, který by střetu zabránil, soud neshledal důvodnými vzhledem k tomu, že sjezdové tratě jsou veřejné a záleží na lyžaři, jakou si vybere, a byla to žalovaná, kdo se přibližoval zezadu, a tedy ona měla podle čl. 3 Pravidel FIS povinnost zvolit takovou dráhu, aby neohrozila před ní jedoucí lyžaře.

Nejvyšší soud k dovolání žalované ve svém usnesení konstatoval, že dovolání není důvodné. Nejdůležitějším právním závěrem je nicméně to, že „Pravidla chování pro lyžaře, vydaná Mezinárodní lyžařskou federací FIS, obsahují normy, jejichž dodržováním má být zajištěna bezpečnost uživatelů sjezdovky a slouží tak k předcházením vzniku škod, s nimiž zákon spojuje odpovědnost. I když nejsou obecně závazným právním předpisem, jsou tato pravidla pro lyžaře na sjezdové trati závazná, a to bez ohledu na to, zda jsou pramenem práva či nikoliv, jak je namítáno v dovolání.“

Tyto pravidla obsahují základní zásady bezpečného pohybu po sjezdových tratí. Tyto pravidla – ač by je pravděpodobně nikdo neuměl vyjmenovat – by měly být v povědomí každého lyžaře, který vyjede na svah. Bez jejich respektování by se totiž ze sjezdovky stalo místo masové vraždy – nebo alespoň místem, kde může dojít k vážnému ublížení na zdraví, jak si ukážeme dále.

Položme si tak v návaznosti na výše uvedené další otázku – může být lyžař trestněprávně odpovědný za rychlou, resp. bezohlednou jízdu?

Zajímavou kauzu řešily mezi roky 2008 a 2010 postupně Okresní soud v Prachaticích, Krajský soud v Českých Budějovicích a Nejvyšší soud pod sp. zn. 4 T 106/2008. Soudy v rámci řízení zjistily následující skutkový stav: „Dne 22. 2. 2008 kolem 20.15 hodin na Zadově, na sjezdovce Kobyla, (obviněný – pozn. autora) jako lyžař na sjezdových lyžích ve spodní části sjezdovky, poblíže stanoviště vleků, nevěnoval dostatečnou pozornost situaci na sjezdovce a v důsledku toho nestačil včas reagovat na nezl. lyžařku, která po předchozím přibrzďování sjížděla šikmo volnou jízdou ke stanovišti vleků v doprovodu svého otce, který se pohyboval za dcerou s odstupem několika metrů a jistil ji tak zezadu, přičemž po přejetí přední části jejích lyží zleva nezletilou srazil a při nárazu zejména do krajiny břišní či na levou dolní část hrudníku této způsobil oděrku na levé tváři, kousnutí do rtu a roztržení sleziny s nutností jejího operačního odstranění, tedy těžké zranění pro poškození důležitého orgánu, s dobou léčení v trvání nejméně osmi týdnů a s trvalým závažným následkem v podobě snížené obranyschopnosti organismu vůči infekci“. Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.

Proti rozsudku podal obviněný dovolání, ve kterém tvrdil, že při jízdě:

– neporušil žádnou konkrétní povinnost stanovenou právní normou, a že

– otec poškozené si nepočínal správně, neboť jel za poškozenou a jednoznačně ji zakrýval, a to za situace zhoršené viditelnosti při večerním lyžování, ačkoli jako instruktor věděl, že má jet před žákem a

– pravidla FIS pro chování na sjezdových tratích nejsou závazná, mají pouze doporučující charakter a nelze je přímo přenést jako použití konkrétní povinnosti do trestního práva.

Nejvyšší soud tyto úvahy obviněného odmítl. To, že pravidla FIS jsou při sjezdovém lyžování normou, jíž je třeba dodržovat, jsme si již vysvětlili. Jejich užití na kauzu dovysvětlil i státní zástupce názorem, že význam těchto jako jediného regulačního prostředku u tohoto do jisté míry riskantního rekreačního sportu nelze bagatelizovat způsobem, jímž činí dovolatel, zejména proto, že jiná pravidla stanovena nejsou a jejich potřeba je evidentní. Pod tento názor je třeba se podepsat. Porušením právní povinnosti z hlediska obecné odpovědnosti za vzniklou škodu je pak i nedodržení občanskoprávní prevence podle § 415 obč. zák. Z takové odpovědnosti by se v daném případě obviněný mohl vyvinit pouze za splnění předpokladů, že by si počínal – v obecné rovině – podle podmínek konkrétní situace natolik bedlivě (pozorně, ohleduplně), aby při tom nezpůsobil škodu na zdraví, majetku, právech jiného, přírodě či životním prostředí. Ty však u něj dovodit nelze, neboť si nepočínal s dostatečnou pozorností, ohleduplností a předvídavostí, aby možné újmě na zdraví předešel. Měl však otec poškozené jako lyžařský instruktor též podíl na nehodě? Soudy dovodily, že nikoliv – nezletilá poškozená přes nízký věk (v kritické době jí bylo 7 roků a 5 měsíců) měla již osvojené základy lyžování a nic jí nebránilo, aby se v doprovodu svého otce účastnila večerního lyžování (obviněný se s ní střetl kolem 20.15 hodin). Otec poškozené nebyl vůči ní v pozici lyžařského instruktora, a proto Nejvyšší soud vyhodnotil jako zcela irelevantní dovolatelovu námitku, že měl jet před žákem. V době střetu se pro obviněného totiž z pohledu soudu jednalo o dva naprosto anonymní lyžaře, kteří se po sjezdovce pohybovali naprosto přirozeným a standardním způsobem (otec poškozené jel za ní, aby měl o ní přehled a současně jí tzv. kryl záda). Obviněný je podjížděl zleva, a to rychlostí nepřiměřenou sněhovým podmínkám, viditelnosti i skutečnosti, že se nepřesvědčil o tom, zda není na sjezdovce pod předjížděným lyžařem další lyžař. Obviněnému tak bylo třeba přičítat vědomou nedbalost, neboť slovy soudu „- skrze svoji zkušenost sportovní – měl vědět, že způsobem v trestním zákoně uvedeným zájem zákonem chráněný porušit nebo ohrozit může, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové ohrožení nezpůsobí“.

A když už jsme se lehce dotkli toho spoluzavinění, jak je to vlastně s odpovědností lyžařského střediska, kdy se lyžař zraní na překážkách v tomto středisku provozovaných?

Na jaře letošního roku Nejvyšší soud dořešil kauzu vážného úrazu v lyžařském středisku Špičák. V tomto případě lyžař (žalobce) najel na sněhový můstek vybudovaný na sjezdovce pro účely předchozí komerční lyžařské akce, nezvládl skok z tohoto můstku a při dopadu utrpěl vážný úraz, v jehož důsledku je trvale upoután na invalidní vozík. Lyžaři byli na sjezdovce informováni o existenci potenciálního nebezpečí spojeného s umístěním uměle vytvořeného můstku a varovnými nápisy, barevnými plůtky a označením hrany můstku reflexní barvou bylo zamezeno nedobrovolnému nájezdu na tento můstek. Žalobce ovšem o existenci můstku věděl, najel na něj vědomě, a to aniž by se snažil následnému skoku zabránit, jen zřejmě nepočítal s tím, jak je ten skok velký.

Otázky, které Nejvyšší soud řešil, byly následující:

 – šlo o škodu způsobenou provozní činností podle §420a (starého) občanského zákoníku (jež je odpovědností objektivní)?

– i v případě, že nebylo zcela znemožněno na můstek najet, je možné uvažovat o spoluzavinění žalobce?

Předně Nejvyšší soud uvedl, že o škodu způsobenou provozní činností jít nemůže. Vyvolávajícím činitelem vzniku škody může být sama činnost, jež má provozní povahu (popř. věc při ní použitá), avšak jen tehdy, byl-li škodlivý následek způsoben právě povahou této činnosti, tedy jejími typickými či charakteristickými vlastnostmi, jimiž se projevuje navenek.  Příčinou vzniku škody na straně žalobce ovšem nebyla povaha činnosti žalovaného (provozování sjezdovky) ani věc při této činnosti použitá, nýbrž porušení prevenční povinnosti žalovaným při označení a úpravě lyžařského areálu ve spojení s „přeceněním lyžařských schopností žalobcem“.

Tím se dostáváme k posuzování spoluzavinění žalobce. Porušení prevenční povinnosti samotným poškozeným může zakládat jeho spoluzavinění na vzniku škody, neboť je povinností každého chovat se tak, aby nezpůsobil škodu, a to nejen ve vztahu k ostatním, ale – což se málo akcentuje – i vůči sobě samému. Oklikou se vracíme k pravidlům FIS, ze kterých lze dovodit, že lyžař musí přizpůsobit rychlost a způsob jízdy svým schopnostem a zkušenostem, terénním, sněhovým a klimatickým podmínkám, výhledovým poměrům, hustotě provozu, tedy celkové situaci na (sjezdové, příp. i běžecké) trati, aby měl možnost včas a v dostatečné vzdálenosti reagovat třeba i na nenadálou překážku, což současně znamená, že nesmí vjíždět do míst, kam nevidí. Žalobce v konkrétním případě ovšem – slovy soudu – „záměrně pokračoval v nezměněném způsobu dosavadního lyžování, ačkoliv měl před sebou překážku – skokanský můstek, o němž mu muselo být zřejmé, že jeho parametry se nacházejí mimo zkušenost běžného lyžaře“. Vznik škody tak byl především důsledkem vědomého užití sněhového můstku závisejícího výhradně na úvaze žalobce, který přecenil své lyžařské dovednosti, a mnohem méně významná pro vznik škody byla okolnost, že sněhový můstek nebyl dostatečně označen či ohrazen. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že především žalobce jako dospělý svéprávný člověk nese odpovědnost za své jednání, včetně rizik, která vědomě podstupuje. Za daného skutkového stavu nelze proto porušení obecné preventivní povinnosti žalovaným považovat za okolnost, která by byla převažující příčinou vzniku škody. Odpovědnost střediska za způsobený úraz tak byla velmi zásadně ponížena (v konkrétním případě o více jak 50%).

Ze všech přednesených judikátů lze konstatovat, že Nejvyšší soud případy související s lyžováním posuzuje velmi racionálně. Chování lyžaře, jež svou jízdou nerespektuje pravidla FIS a ohrožuje ostatní či sebe, zakládá jednak občanskoprávní odpovědnost, ale – za splnění určitých podmínek – i odpovědnost trestněprávní. Na druhou stranu ovšem Nejvyšší soud neopomněl část této odpovědnosti přenést i na provozovatele lyžařského střediska, jež by mělo pro bezpečí lyžařů udělat maximum. Nezodpovědnost lyžařů a přeceňování vlastních schopností však odpovědnost lyžařského střediska mohou velmi výrazně snížit.

Horám zdar!

Mgr. Štěpán Chejn

Plavec & Partners, advokátní kancelář s.r.o.