Category Archives: Obecné právní

Vážení klienti,
ekonomické následky pandemie koronaviru budou nepochybně nedozírné. Prakticky ihned po vyhlášení nouzového stavu bylo z mnoha stran mnohdy poněkud zkratkovitě pouze upozorňováno na odpovědnost státu za škodu, vzniklou v důsledku pandemie. Tento článek by tedy měl upozornit na problematické a poněkud opomíjené aspekty tohoto institutu, aby nevznikla falešná představa, že po skončení nouzového stavu stát nahradí škodu ekonomickým subjektům vzniklou.

Mimořádná doba vyžaduje mimořádná opatření, a ta jsou často přijímána na základě právních předpisů, o kterých toho laická a leckdy ani odborná veřejnost mnoho neví, neboť k jejich aplikaci dochází zřídka. V souvislosti se současnou situací bychom Vás rádi upozornili na zákon č. 240/2000 S., o krizovém řízení, resp. na jeho ustanovení § 36 odst. 1, podle kterého „je stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.“ Nárok na náhradu škody s uvedením důvodů uplatňuje právnická nebo fyzická osoba písemně u příslušného orgánu krizového řízení do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděla, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká.

Poslední měsíce je po celém světě, Českou republiku nevyjímaje, hlavním tématem šíření virového onemocnění SARS-CoV-2 („Koronavirus“). Epidemie nepůsobí jen komplikace zdravotní, ale má významné dopady do našeho podnikání. Továrnám v postižených oblastech chybí pracovní síly, jsou vyhlašována restriktivní opatření k zabránění šíření epidemie, dochází ke zpomalování trhu, atd. Mnoho z podnikatelů tak objektivně nedokáže plnit své závazky, ke kterým se zavázali.

V praxi se stává, že právo ze zajištění má lepší (dřívější) pořadí než pohledávka oprávněného, která je předmětem výkonu rozhodnutí, a proto na ně nemá nařízení výkonu rozhodnutí žádný vliv. Předmětem tohoto článku je souběh exekuce k pohledávce s dřívějším zástavním právem k této pohledávce, a procesní důsledky takového souběhu. Jakkoliv platí uvedené závěry v zásadě obecně, pojďme je vztáhnout na pohledávky, které jsou vymáhány v rámci daňové exekuce Finančním úřadem.

Jelikož z principů fungování pracovněprávního vztahu vyplývá, že zaměstnancům pravděpodobně budou ze strany zaměstnavatele svěřovány určité informace, které si zaměstnavatel přeje chránit, přímo zákoník práce upravuje určité instituty sloužící k ochraně oprávněných zájmů zaměstnavatele.

Nový občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, ve svém ustanovení § 1987 odst. 2 stanovil obecné pravidlo, že pohledávka nejistá nebo neurčitá není způsobilá k započtení. Obecnost formulace vyvolávala od počátku nejasnosti, jaké že pohledávky budou považovány za pohledávky nejisté či neurčité, tedy jaké pohledávky nebude možné uhradit jednostranným zápočtem. Po více než pěti letech účinnosti nového občanského zákoníku se k dané problematice vytvořila judikatura, která poskytuje k citovanému ustanovení již konkrétnější vodítka.

Hlavním cílem novely insolvenčního zákona, která začala platit v červnu, je rozšířit možnost oddlužení pro větší skupinu dlužníků. Novela tak reaguje na dlouhodobý problém „dluhové pasti“, který se zatím bohužel v České republice nedaří nějakým uspokojivým způsobem řešit (v exekuci se nachází cca 850 tisíc lidí). Pokud se člověk do dluhové pasti dostane (jedná se o stav, při kterém postupné zadlužování vede k neschopnosti splácet svoje dluhy), je oddlužení prakticky jediným způsobem, jakým se lze dluhů definitivně zbavit a začít znovu s čistým štítem.

Základ mnohého podnikání či obchodu tvoří především know-how a informace, které dávají podniku výhodu před konkurencí. Základním zájmem pak je takové informace ochránit a zabránit jejich zveřejnění či použití dalšími subjekty. Jaké k tomu dává možnosti české právo?