0

Nařízení Řím I, Řím II a Evropský platební rozkaz

Evropská legislativa přináší do právních vztahů mezi podnikateli jak zjednodušující mechanismy, tak i (zejména pro laika) složitou změť směrnic a nařízení.

V tomto článku bych si dovolil představit dnes již klasické evropské legislativní akty – tři důležitá Nařízení (tzv. Řím I, Řím II a Nařízení o Evropském platebním rozkazu).

O všech třech Nařízeních platí, že jsou v EU využívána efektivně a mají značný význam pro přeshraniční právní jednání a potenciální spory.

1.Nařízení Řím I

Toto nařízení Evropského parlamentu a Rady nese název „o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy“.

Určuje tedy, jakým právem (tj. právem jakého státu) se budou řídit smluvní závazkové vztahy s mezinárodním prvkem v rámci států EU. Každý stát má obvykle vlastní zákon, který určuje klíč, podle kterého bude rozhodné právo určeno. V Našem případě se jedná o zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v platném znění. Tento zákon je poměrně komplexní a řeší v podstatě veškeré situace, které mohou nastat. Ve vztahu k tomuto zákonu je právě Nařízení Řím I zaměřeno úžeji, a má před tímto zákonem přednost.

Pokud je tedy předložen soudu v členské zemi EU právní problém k posouzení, musí tento soud nahlédnout do Nařízení Řím I a stanovit rozhodné právo, dle kterého bude věc posuzovat (otázka příslušnosti soudů, tj. který soud ze které země bude rozhodovat, je otázkou jinou).

V Nařízení Řím I je stanoven výčet různých typů právních vztahů, přičemž je stanoveno, které právo se uplatní.

Příkladmo uvedu část textu Nařízení Řím I:

a) smlouva o koupi zboží se řídí právem země, v níž má prodávající obvyklé bydliště;

g) smlouva o koupi zboží v dražbě se řídí právem země, v níž se dražba koná, pokud takové místo lze určit;

Jedním ze základních principů v mezinárodním obchodním styku je však princip autonomie vůle. Tento princip je v Nařízení Řím I aplikován tak, že výše citovaná ustanovení budou v zásadě užita pouze v případě, že si strany rozhodné právo samy smluvně nezvolí.

 

2.Nařízení Řím II

Nařízení Řím II nese název „o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy“. Pokud pro Nařízení Řím I uvažujeme např. kupní smlouvu, Nařízení Řím II naopak řeší rozhodné právo k závazkům z deliktů a kvazideliktů (typicky náhrada škody, bezdůvodné obohacení).

Jako zjednodušující příklad mohu uvést případ náhrady škody. Dle nařízení bude rozhodným právem právo země, kde škoda vznikla (bez ohledu na to, v jaké zemi byla škoda způsobena -> rozhodné je, kde nastal onen přímý negativní následek).

Pokud jde o výše řečený princip autonomie vůle, i zde se do jisté míry projevuje. Je však limitován povahou této právní úpravy a např. také ochranou slabší strany.

3.Evropský platební rozkaz

Evropský platební rozkaz (dále jen „EPR“) je zjednodušený postup pro uplatnění přeshraničních peněžních nároků, proti kterým se žalovaný neohradil, založený na standardních formulářích. Jedná se tedy o formulářovou žalobu, které je na první pohled podobná českému elektronickému platebnímu rozkazu.

Návrh vydání EPR se podává proti dlužníkovi ze země EU, který má majetek v jiné členské zemi EU. Hlavní myšlenka spočívá v tom, že pokud by náš dlužník, např. Belgičan, měl v ČR majetek postižitelný exekucí, bude lepší ho žalovat obvyklým způsobem v ČR. Pokud však bude mít tento člověk majetek pouze v Belgii a vzhledem k okolnostem ho můžeme žalovat i v ČR, nabízí se jako varianta podat v ČR návrh na vydání EPR a následně vydaný EPR zaslat k exekuci do Belgie, kde jej bez nutnosti zvláštního uznání (na rozdíl od případného „obyčejného rozsudku“) vykonají a povinnost zaplatit dluh vymůžou.

Obdobně jako při českém platebním rozkazu je vydaný EPR nejprve zaslán žalovanému, který má 30 dní, aby se k nároku žalobce vyjádřil. Pokud zůstane nečinný, po 30 dnech nabude EPR právní moci a vykonatelnosti a lze přistoupit k exekuci všude, kde má žalovaný majetek (v EU).

Pokud však žalovaný podá tzv. odpor, EPR právní moci ani vykonatelnosti nenabude a celý postup se zmaří. Následně bude muset proběhnout klasické sporné řízení u národních soudů členských zemí EU, jejichž výsledkem už nebude EPR, ale klasický rozsudek.

Pakliže se žalobci povede získat pravomocný a vykonatelný EPR, následně je potřeba nahlédnout do právního řádu země, kde chceme EPR vykonat. Nahlédneme-li tedy např. do belgického zákona o občanském soudním řízení, zjistíme, jaký soud je příslušný k nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) a tomuto soudu EPR zašleme. V praxi je situace o něco složitější a dochází k dílčím problémům v některých zemích EU. Systémově se však jedná o poměrně efektivní řešení přeshraničních pohledávek v rámci naší Evropské unie.

Mgr. Václav Pravda

Napsat komentář

Vaše e.mailová schránka nebude zveřejněna. Označené kolonky je povinné vyplnit.